V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).

Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou, pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu (kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ ohledání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008 sp. zn. 2 As 59/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1247/20). V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl.

V projednávané věci byla pro rozhodnutí o platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovanou žalobci z důvodu závažného porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci významná skutečnost, zda se žalobce ve dnech 1. 7., 6. 7., 7. 7. a 10. 7. 2013 v době, kdy měl vykonávat práci, vzdaloval z areálu žalované a práci pro žalovanou nevykonával. Odvolací soud měl tuto skutečnost, která byla mezi účastníky sporná, za prokázanou z výpovědi svědka J. C., který vyhodnocoval záznamy z kamer umístěných na budovách žalované, na nichž bylo (mělo být) zaznamenáno opouštění areálu žalované žalobcem. Nevzal však náležitě v úvahu, že výslechem tohoto svědka bylo odvolacímu soudu zprostředkováno jenom to, co při zhlédnutí videozáznamů vnímal sám svědek, a že přímou informaci o uvedené sporné skutečnosti mu mohlo poskytnout pouze promítnutí videozáznamu (záznamu z kamer), při němž by to byl odvolací soud, kdo by – v souladu se zásadou přímosti v procesu dokazování – bezprostředně vnímal a vyhodnocoval obsah tohoto důkazního prostředku. Závěr odvolacího soudu, že důkaz záznamem z kamerového systému žalované předloženým žalovanou Policii České republiky je s ohledem na zjištění učiněná z výpovědi svědka J. C. nadbytečný, proto není správný.

Rozsudek v plném znění je dostupný zde