Pracovní smlouva, která je simulovaným (předstíraným) právním jednáním (jednáním, které bylo činěno jen „naoko“), např. pro „účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužnice za situace, kdy dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru..“,  je zdánlivým (nicotným) právním jednáním.

Ke zdánlivosti (nicotnosti) tohoto právního jednání by potom soud musel přihlédnout i bez návrhu účastníků (z úřední povinnosti) a dovodit, že touto „pracovní smlouvou“ nebyl (nemohl být) založen pracovní poměr.

Pokud by vůle účastníků nesměřovala k založení pracovního poměru jako základního pracovněprávního vztahu, s jehož založením by byl spojen vznik práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele, není na namístě uvažovat ani o tzv. faktickém pracovním poměru. Na existenci tzv. faktického pracovního poměru lze totiž usuzovat jen tam, kde vůle fyzické osoby a zaměstnavatele směřovala ke vzniku pracovněprávního vztahu a fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi platný pracovněprávní vztah nevznikl (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr).

Rozsudek v plném znění je dostupný zde