Povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné (§ 458 odst. 1 obč. zák.), je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ustanovením § 331 zák. práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak ustanovením § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 331 zák. práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013 sp. zn. 21 Cdo 1573/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3249/2010).

Rozsudek v plném znění je dostupný zde