Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací činnosti zabýval případy uplatňované náhrady škody spočívající ve vyšší dani z příjmů. V rozsudku ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, uveřejněném pod č. 10/2006 Sb. rozh. obč., uzavřel, že zaplatil-li zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá podle § 187 odst. 2 zákoníku práce (nyní srov. § 265 odst. 2 zákoníku práce).

V těchto případech dochází ke vzniku povinnosti zaměstnavatele nahradit škodu proto, že platby, jež byl povinen platit pravidelně, zaplatil zaměstnanci za delší období po lhůtě splatnosti jednorázově. Stejně tak v nyní posuzované věci není žalobou uplatňován nárok na náhradu škody z důvodu pouhého prodlení, ale proto, že po splatnosti byly dlužné částky zaplaceny jednorázově (resp. spolu s jednorázově vyplacenými úroky z prodlení, jak žalobce začal poprvé akcentovat v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Spočívá-li tedy škoda ve vyšší daňové povinnosti, která by zaměstnanci nevznikla, kdyby byly platby placeny zaměstnavatelem postupně v termínech jejich splatnosti, nejedná se o škodu způsobenou (toliko) prodlením dlužníka, a není proto důvod, aby úroky z prodlení takovou škodu kryly; ustanovení § 519 obč. zák. se proto v takovém případě nepoužije.

celý rozsudek je dostupný zde