Splnila-li stěžovatelka svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní, bylo na zaměstnavateli, aby tvrdil a prokázal, že ve vztahu ke stěžovatelce neporušil zásadu rovného zacházení, resp. že se stěžovatelkou bylo zacházeno rovným způsobem jako s ostatními zaměstnanci ve srovnatelné situaci (přímá diskriminace), že existoval legitimní, nediskriminační důvod k takovému z objektivního hlediska nerovnému zacházení (nepřímá diskriminace), a též že učinil přiměřená opatření (za účelem odstranění objektivní nevýhody stěžovatelky, spočívající ve zrakovém postižení), umožňující stěžovatelce přístup k zaměstnání ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. Porušení povinnosti přijmout přiměřené opatření za účelem odstranění individuálního hendikepu (nevýhody) zdravotně postižené osoby, ledaže by takové opatření pro zaměstnavatele znamenalo nepřiměřené zatížení, představuje zvláštní formu nepřímé diskriminace, jíž se musí obecné soudy při řádném zjišťování skutkového stavu rovněž zabývat.

Nález v plném znění je dostupný zde