Zaměstnavatel není povinen při předání výrobního či pracovního prostředku (včetně mobilního telefonu) zaměstnanci „zakazovat“ jejich použití pro soukromé účely, popř. přikazovat jejich užití pouze a výlučně pro účely výkonu závislé práce; tato povinnost vyplývá pro zaměstnance ze zákona, byť samozřejmě nic nebrání tomu, aby byla součástí informace o obsahu pracovního poměru, popř. vnitřního předpisu, s nímž musí být zaměstnanec seznámen v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy a nástupem do práce (srov. ustanovení § 37 odst. 1 a 5 zák. práce).

V řízení o nároku vyplývajícího z obecné odpovědnosti zaměstnance k náhradě škody, která měla být zaměstnancem způsobena použitím výrobního či pracovního prostředku nebo telekomunikačního zařízení pro soukromé účely, pak tedy zaměstnavateli postačuje tvrdit (ve vztahu k otázce, jakým jednáním zaměstnanec porušil své povinnosti), že zaměstnanec výrobní či pracovní prostředek nebo telekomunikační zařízení použil pro soukromé účely (pozitivní tvrzení), a zároveň, že k takovému užití neměl od zaměstnavatele souhlas (negativní tvrzení).

K problematice rozvržení důkazního břemene v případě prokazování tzv. negativního tvrzení (tedy tvrzení, že určitá skutečnost nenastala) lze odkázat na závěry, které Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, z jehož odůvodnění vyplývá, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno a že pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 763/2017).

Pakliže v řízení nebylo sporu o to, že žalovaná používala mobilní telefon a SIM kartu s telefonním číslem XY pro soukromé účely, a pakliže dále žalobkyně tvrdila, že souhlas žalované k užití telefonu (resp. SIM karty s telefonním číslem XY) nikdy nebyl, je závěr odvolacího soudu o významu neunesení břemene tvrzení ve vztahu ke konkretizaci skutečnosti o tom, za jakých okolností došlo k „neudělení souhlasu“ žalované s užitím mobilního telefonu, nesprávný a zatěžuje účastníka břemenem tvrzení ke skutečnostem, které tvrdit nemusí (srov. body 17. až 20. obsahu odůvodnění tohoto rozsudku).

Rozsudek v plném znění je dostupný zde